Ze Slovácka k úpatí Araratu

Devět dnů málokomu stačí na to, aby si udělal dokonalý obrázek o kraji, kam přicestoval ze vzdálenosti téměř tří tisíc kilometrů a musel přitom protnout dvě časová pásma. A přesně takový je pohled na Arménii, dvou novinářů z Uherského Hradiště, kteří přistáli na letišti v Jerevanu 18. září 2019.

Skupinu tvořili Pavel Bohun, šéfredaktor Slováckého deníku a jeho předchůdce ve Slováckých novinách Jiří Jilík, s manželkou Bohumilou. A na letišti v Jerevanu je čekal jejich kamarád a současně průvodce, historik a malíř, Ašot Arakeljan, původem z Náhorního Karabachu, dnes už také Moravan. Ten již tři desítky let žije v Horním Němčí pod Velkou Javořinou, kam se přiženil.  A právě na jeho pozvání se vydali na dalekou cestu, aby poznali alespoň kousek Arménské republiky. A jejich dojmy? Nabízejí aspoň několik postřehů:

Arménie je země protikladů, oplývající bohatstvím nerostů i historie, monumentalitou architektury Jerevanu, jenž je navíc rájem fontán a doslova tryská životem svých obyvatel, plných národní hrdosti. V kontrastu s tím nelze přehlédnout těžký život venkovanů v horách i ve vyprahlé, polopouštní biblické krajině, ani velké množství památníků, odkazujících na období, kdy byla Arménie autonomní republikou, ukotvenou ve svazku sovětských socialistických republik.

Nejnepřehlédnutelnějším symbolem Arménie je hora Ararat. Tato hora s biblickým, starozákonním příběhem o Noemovi, který v předzvěsti potopy postavil Archu, v níž zachránil sebe, rodinu i početný zástup živočichů, byla po staletí součástí arménských království. Masiv s vrcholkem nepřetržitě pokrytým sněhovou čepicí, vypínající se k obloze do výšky 5137 metrů nad mořem, na jehož úpatí údajně Noe s lodí přistál, však dnes leží jen pár kilometrů za ostře střeženou tureckou hranicí. Paradoxně jsme si Ararat jeli prohlédnout až předposlední den pobytu. Jako obvykle jsme cestovali taxíkem (kilometr tam vyjde v přepočtu na pět až sedm korun, protože většina taxíků jezdí na plyn, při ceně benzinu v přepočtu kolem 20 korun za litr). Využili jsme přitom dálnice směrem na jih z Jerevanu spojující metropoli s enklávou Náhorní Karabach, která byla při válce Arménie s Azerbajdžánem na přelomu 80. a 90. let minulého století obsazena Armény a odtržena od sousedního muslimského státu. Nejeli jsme ale rychleji než 70 kilometrů v hodině, neboť vlnovitý povrch silnice to neumožňoval, což jsme si vyzkoušeli už několik dnů před tím. Z dálnice jsme po pětadvaceti kilometrech sjeli a zamířili k návrší přímo na dohled Araratu i hraničního plotu se strážními věžemi. Na pahorku se tam tyčí další arménský symbol, klášter Khor Virap, v arménštině to znamená hluboká kobka, známý především tím, že vznikl nad jeskyní, kde byl vězněn pozdější zakladatel Arménské apoštolské církve Řehoř Osvětitel. Toho dal arménský král Trdat III. uvrhnout do podzemní kobky, kde přežíval téměř 13 let. Poté, co král onemocněl, nechal Řehoře vytáhnout ven a slíbil mu, že když ho uzdraví, přijme křesťanskou víru a nechá se pokřtít. A podle dochovaných pramenů k tomu také došlo. V roce 301 se Arménie stala první zemí na světě, která přijala křesťanství za své státní náboženství. Trpělivý návštěvník, který vystojí řadu k otvoru se žebříkem v úzkém skalním průlezu v jedné z klášterních kaplí, může sestoupit zhruba pět metrů hluboko do podzemní jeskyně, která se před 1700 lety stala na dlouho nedobrovolným domovem Řehoře Osvětitele.

Klášterů z první i druhé půle prvního tisíciletí, včetně dalších historických monumentů je v Arménii celá řada a devět dnů zdaleka nestačilo na to je všechny navštívit. Nám se podařilo zavítat 30 kilometrů západně od Jerevanu, do lokality antického památníku Garni, údajně jediné stojící antické budovy se sloupořadím na území Arménie i bývalého Sovětského svazu, pocházející z druhé půle 1. století. Odtud to bylo jen dvacet minut cesty do kláštera Geghard, fascinující dominanty tamního údolí Azat, založeného ve 3. století, a od roku 2000 zapsaného společně s údolím na Seznam světového dědictví UNESCO.

Ať jsme ale cestovali na kteroukoliv světovou stranu, vždycky jsme se k večeru vraceli do vlídné náruče životem pulzujícího Jerevanu. Tak tomu bylo i v případě výletu od nádherného jezera Sevan, ležícího v nadmořské výšce 1900 metrů, obklopeného pohořím Malý Kavkaz a Arménskou vysočinou.

Rovněž po návratu z Echmiadzinu, centra Arménské apoštolské církve (sídla hlavy církve označované Katholikos) to byla právě metropole země, kam jsme se vraceli načerpat síly a posedět u hrajících fontán na náměstí Republiky, procházejíc se kolem náměstí Charlese Aznavoura, nebo jen tak popíjet víno v jedné ze zahrádek Abovyanovy třídy v centru. Noční perlou Jerevanu je ovšem pěší zóna Tashir street, dlouhá skoro jako Václavské náměstí v Praze, v jejímž suterénu se rozprostírá moderní nákupní areál.

A protože jsme oba novináři, zajímala nás samozřejmě i tato oblast. Náš průvodce Ašot nám zprostředkoval návštěvu redakce celostátních arménských novin v Jerevanu s názvem Irates, které vycházejí dvakrát týdně nákladem dvakrát 3500 kusů, a to v úterý o rozsahu 12 a v pátek 16 stran. V redakci jsme byli přijati šéfredaktorkou a majitelkou těchto novin Piruzou Meliksetyan, pro níž jsme nebyli zcela neznámí. Před čtyřmi lety totiž zveřejnily Irates rozhovor Pavla Bohuna s Ašotem Arakeljanem s názvem Evropané, hrozí vám osud ztracené civilizace, jenž předtím vyšel ve Slováckém deníku.

„Irates jsou zcela nezávislými novinami a vůči vládě zastávají kritické postoje,“ poznamenala Piruza Meliksetyan. Na vzniku jejího periodika se podílejí zhruba dvě desítky redaktorů a externích spolupracovníků. „Žádné dotace od státu nedostáváme. Bez podpory sponzorů se ale neobejdeme,“ vysvětlila šéfredaktorka.

Závažná politická témata, komentáře, informace z kultury i sportovní analýzy si v tomto tištěném médiu, stejně jako ve Slováckém deníku, hledá především generace starších čtenářů, ti mladší si zprávy z Irates čtou na internetu. Dokladem míry nezávislosti Irates je podle slov šéfredaktorky například i to, že se předseda vlády Arménie, několikrát vůči článkům v těchto novinách ohradil, protože mu nebyly vůbec příjemné.

Čtenáři za každé vydání zaplatí 100 dramů, což je v přepočtu zhruba pět korun a podle slov šéfredaktorky se jedná o jedny z nejlevnějších novin v Arménii.

Odvrácenou tváří Arménie jsou stovky ošuntělých a oprýskaných věžáků a obytných domů na periferii a ve vesnicích, kde jako by se zastavil čas někdy v 70. letech minulého století. Výjimkou nejsou staří žebrající lidé, jak v hlavním městě, tak i v okolí turisticky exponovaných míst.

Devět dnů je opravdu málo, abychom poznali Arménii do hloubky, stačí to ale na to, nahlédnout pod pokličku rozmanitosti této zajímavé země, nasát její vůně, okusit, jak chutná a nechat se unášet její kavkazskou exotikou.

Pavel Bohun, Jiří Jilík, Uherské Hradiště