Můj osmašedesátý
Každoročně a se zájmem sledujeme 21. srpna s manželkou čím nás obohatí ČT ve výroční den neblahé sovětské okupace před 49 lety. Dlouho jsme při sledování mlčeli až se vedle mne ozvalo:
„Proč o tom něco nenapíšeš, vždyť jsi tam ten začátek invaze prožil, byl jsi vlastně přímo v jámě lvové“ jak by řekl básník, teď ústy mé manželky Marie.
„Myslíš, že by to někoho zajímalo ? Vždyť dnešní mladá generace už většinou ani neví co měl být socialismus, natož že mu někdo kdysi chtěl nasadit lidskou tvář a ti starší v tom mají většinou jasno“ utrousil jsem. Myšlenky mě ale hned utekly ke vzpomínkám na to svěží „jaro“, které jsem jako dvaadvacetiletý mladý student, vysokoškolák plný ideálů, měl možnost tehdy nasávat plnými doušky. Popsat se to dá zeširoka, ale tak aby to dnešní mladý člověk pochopil, to by asi nebyl jednoduchý úkol.
„ To si piš !“ slyším ráznou odpověď od své lepší poloviny. „Dobře, napíšu, ale budeš to číst ?“
„Samozřejmě“, zněla očekávaná odpověď a v duchu jsem si řekl že aspoň někdo.
To srpnové léto jsem prožíval coby posluchač 4. ročníku Vysoké školy dopravní v Žilině s asi 15 spolužáky na tzv. Výměnné praxi v tehdejším SSSR, kde jsme na pozvání moskevského Institutu svjazi (reciproční školy oboru spojů) měli strávit 3 týdny v Moskvě a Leningradě. Obě města už tehdy měla co ukázat, velkolepé metro a mnohé kulturní památky a galerie nás nadchly, srovnávat to s jiným světem jsme samozřejmě tehdy neměli možnost. Pobyt v Leningradu, nyní Saint Peterburgu, jsme završili výletem lodí Finským zálivem do blízkého carského sídla Petrodvorce. Bylo to právě 21. srpna a po prohlídce tohoto vskutku architektonického skvostu jsme se uložili na pláž k odpočinku. Vedle jsem zaslechnul slovenštinu, ale hlavně puštěné rádio a najednou to přišlo. Doslova ledová sprcha, když hudební program přerušil ruský hlasatel se zprávou, že sovětská vojska nám přišla na pomoc chránit náš socialismus před kontrarevolucí …. Po další koupeli už nikdo z nás netoužil a nevěřili jsme svým uším. Když jsme se vzpamatovali z tohoto šoku a po následné plavbě se vrátili zpět do města na studentskou ubytovnu, vynořila se nám všem před očima velmi mlhavá představa co bude následovat a poznávat nové zajímavosti země, kde zítra již znamená včera neměl už nikdo zájem.
Náš hostitel, děkan fakulty spojů, Cirlin, plachý, ale citlivý intelektuál, se nám začal až zajíkavě omlouvat slovy: „Izvinitě tovarišči, … vot takoje dělo.“ V Jeho tváři byl patrný strach, zřejmě mnohem větší než ten náš - životem nezkušených studentů. Cítil určitě velkou odpovědnost za nás, protože v tu chvíli sám netušil, co se bude dít dál a vyjadřovat otevřeně svůj osobní názor na tento fakt se nejspíš bál. Vrátili jsme se do Moskvy a při pohledu na titulní stránky novin jsme byli doslova zdrceni těmi bohapustými politickými frázemi o nějaké pomoci. Nejhorší ovšem bylo, že domorodci na ulici s námi mluvili spíš chlácholivě, že je to dobře, že oni nám pomohli kontrarevoluci porazit, naprostá většina této propagandě věřila, byli ale i takoví, kteří se vyjádřili nesouhlasně, jiní se báli vyjadřovat. Netušil jsem, když jsem si předtím zakoupil levný tranzistorák, jak se nám bude velmi hodit. Už na ubytovně se nám podařilo naladit, ku podivu čínské vysílání v češtině, které informovalo pravdivě a nejvíc nás zahřála na srdci známá znělka Voice of America, v tu chvíli naše jediné věrohodné pojítko s civilizovaným světem. Dlužno dodat, že tehdy jsem si také poprvé v životě koupil krabičku cigaret Stoličnyje a až do svých abrahámovin jsem pak poctivě konzumoval české Clea, jakési trauma z tohoto zážitku. Ráno 24. srpna nám přinesl aktuální zprávu děkan Cirlin, že odpoledne máme místo ve vlaku, prvním, který sověti pustili směrem do Československa. Dosti jsme ale znervózněli, když nám každému dal jízdenku – POUZE do Čopu ! Na dotaz co potom, pokrčil pouze rameny a popřál nám mnoho štěstí. Věděli jsme, že v Čopu budeme „přepřahat“ ze sovětské širokorozchodné železnice na naši evropskou a tak jsme se ani nesnažili domýšlet co bude následovat. Nejprve jsme nastoupili do našeho vagonu, posléze nás z něj zase vyhnali aby vůz prohlédli a nastoupili jsme naši strastiplnou pouť k domovu. Můj tranzistorák nás i ve vlaku nezklamal a jeho citlivost jsme se snažili s úspěchem vylepšit různými dráty a zvýšit tak výkon antény. Hlas Ameriky nám cestou do Čopu podával aktuální informace a ani dnes, kdy o šíření rozhlasových vln vím mnohé, si neumím zcela odpovědět na otázku, jak jsme mohli toto vysílání na střední vlně v češtině až tak daleko poslouchat.
Stanice Čop se před námi vynořila už hodně před půlnocí a z vlaku nás eskorta ozbrojených sovětských vojáků nahnala do prostorné nádražní haly, kde jsme čekali až jednotlivé vagony dostanou nové podvozky. Do té doby jsme ani netušili kolik Čechů nás v tomto vlaku cestovalo až jsme se všichni setkali tady. Dodnes cítím mražení v zádech, když jsme spolu s ostatními mladými lidmi při kytaře začali zpívat české písničky, oblíbenou Studentskou halenku nevyjímaje. V každých dveřích nás hlídal voják s Kalašnikovem, nechali nás ale v klidu projevovat svoje emoce tímto způsobem. Posléze nám někdo tlumočil, že můžeme jet dál na západ a když byl vlak znovu „na kolech“ opět jsme absolvovali dvojí nástup po předchozí vojenské kontrole vagonů a kupé. Už hodně po půlnoci nás doslova přivítala domovina v Čierné nad Tisou. Znovu jsem prožil tu neopakovatelnou chvíli štěstí jako sportovci na olympiádě, když celý vlak byl v oknech a nad hlavami po peróně pochodujících sovětčíků zněla unisono československá hymna. Vojáci se ale chovali mírumilovně a nebránili partě slovenských občanů, kteří nám do oken podávali pitnou vodu v pivních pohárech. To byl rovněž velmi hřejivý pocit na duši. Když se vlak dal do pohybu směrem ke Košicím, věděli jsme, že naše studentská výměnná praxe bude mít dobrý konec.
Nikdy v životě jsem se tak netěšil na své rodiště a rodiče jako následující den, bylo to velmi dojemné setkání, vítali mne jako bych se vrátil z bojiště. No a jelikož jsem to tehdy už třetí rok „táhl“ se svou nastávající ženou Marií, honem jsem za ní pelášil do její mlékárenské laboratoře v tehdejším Lacrumu v Bojkovicích. Na její popud jsem dnes psát začal a k ní se zase vracím, má čtením těchto řádků premiéru no a když předtím prohlásila „To si piš“ tak teď souhlasně zavelela : „ Tož to tam možeš zavěsit“, a myslela tím webové stránky našeho klubu. Jak vidno, jsme taková digitální rodina – ona je jednička a já nula.
Takový byl můj osmašedesátý - (snad to někoho bude zajímat).
Rudolf Maňas, člen Spolku novinářů Zlín, Syndikátu novinářů ČR