Jiří Jilík: Poolšavím, cestou králů i špehýřů

07.10.2019 10:36

Slovo autora:
O dávno zapomenutých událostech, které se odehrály v Poolšaví, pojednává knížka, kterou jsem nazval „Poolšavím, cestou králů a špehýřů“, již v minulých dnech vydalo pražské nakladatelství REGIA v edici Tajemné stezky. Z událostí, o nichž se v historických monografiích dozvíme nanejvýš stručnou faktografii, jsem vybral ty, které vypovídají o dramatech a osudových chvílích, jež lidem žijícím podél Olšavy dějiny „položily“ do cesty a s nimiž se museli vypořádat.  Na cestu jsem se přede dvěma roky vydal od pramene řeky na hřebeni Bílých Karpat nad vesničkou Pitínem, kde se narodil a je pochován moravský arcibiskup Josef Matocha. Ten prožil poslední roky svého života v domácím vězení v arcibiskupské rezidenci, zcela zbaven kontaktu s okolním světem. Oč bezstarostnější byl za Žofie Haugwitzové život na Novém Světlově, kde majitelka založila čtyřicetičlenný orchestr složený z poddaných. V kraji vzdáleném civilizačních center se tak ozývala hudba Mozartova, Straussova, Haydnova, Verdiho a dalších skladatelů. Její tóny vyprovázely bojkovické miškáře, zvěroklestiče, kteří se při cestě za prací putovali po západní Evropě, Rusku, Sibiři, Francii. Před odchodem do světa se se svými rodinami loučili na Hradské nivě u dubu, jemuž se proto říkalo „uplakaný“. „Valíce do širokého, oblékali si huňku, segyňu pokryli lapákem…“ Věta v miškářském slangu, tzv. šviháčtině v našem jazyku zní: „Odcházejíce do světa, oblékali si košili, hlavu pokryli kloboukem…“

Komu byla skutečná Paříž příliš daleko, mohl navštívit Malou Paříž, jak se říkalo Rudicím a sáhnout si na „střed světa“, který tam vypočítali žáci Mikuláše Koperníka.  Zajímavým tématem je i spor o to, kde se narodil J. A. Komenský.  Metody komeniologů, kteří se problémem zabývali, nesou nesporné cimrmanovské rysy. A někteří byli i vykutálení. Zprávu o tom, že Komenský pocházel z uherského rodu Segešů tito vlastenci před národem několik desetiletí tajili, nemohli přece dopustit, že Učitel národů byl Maďar.

A proč jsem dal do titulku cestu „králů a špehýřů“? Cesta podél Olšavy byla ve středověku hlavní spojnicí mezi českým a uherským královstvím, a kromě kupců a vojáků se po ní pohybovala poselstva panovníků. A špehýři? Tak byli nazýváni zvědové ve službách Turků ovládnuvších v 17. století část Horních Uher. Tito lidé, znalí domácího prostoru, převáděli karpatskými průsmyky na Slovácko turecké oddíly, které drancovaly a zabíjely. Krvavou daň za to, že vládnoucí šlechta nedokázala postavit přílivu radikálních vyznavačů islámu účinnou hráz, zaplatili vesničané v Poolšaví i dolním Pomoraví.

Publikace je třetím svazkem Tajemných stezek, mapujících prostor Slovácka již je u knihkupců; pokud ne, každý knihkupec ji u pražského vydavatele na vyžádání objedná.