Vánoční zamyšlení nad obrázky Františka Pavlici
V Hroznové Lhotě měl kdysi ateliér Joža Uprka, dnes, v jiném stavení nicméně v téže obci, maluje František Pavlica. Velmi nemoderní malíř, který si libuje v zobrazování Slovácka, jaké odnesl čas, jaké již neexistuje. Když se dívám na jeho obrazy, ptám se sám sebe? Je to jen nostalgie, která oslovuje jeho příznivce?
Svět kolem nás se změnil a mění se. Odpověď na otázku, zda k lepšímu nebo horšímu, závisí na životních zkušenostech každého z nás, jak společenský vývoj či pohyb vnímáme. Ale pohyb to dozajista je. Často ani nestačíme zaznamenat, co všechno z doby, kdy jsme byli dětmi, z našeho světa náhle zmizelo. Ten prostor je okamžitě obsazen čímsi překvapivě novým, takže se s odcházejícím nestačíme ani rozloučit. Ba proměnu a náhradu zaznamenáme až po čase, anebo vůbec. A hlavně, nestačíme se zamyslet nad tím, zda náhrada nového za staré je plnohodnotná a obohacující.
Ke kvalitám nových technologií patří, že nás zbavuje námahy, a to nejen námahy fyzické, ale i duševní. Na matematické úkoly máme kalkulačky, na jazykové překladače, kliknutím na internetu si získáme v okamžení informaci o čemkoli, ať se děje kdekoli.
Starý a namáhavý svět, kdy se museli sejít lidé, aby postavili chalupu, vysadili sad, zaseli pole, sklidili úrodu, ten svět je pryč. Zmizel takřka beze stopy, zůstal uchován již jen v textech písní. „Nebyla sem s milým, jak v nedělu večer, před našima na kopečku, tam sa se mnú sešél. Jak sa se mnú sešél, ručenky podával: Dobrú noc ti, moja milá, dobrú noc ti dávám.“ Přemýšlím, jaký byl svět, který odráží (nejen) tato lidová píseň, již František Sušil zapsal před více než sto padesáti lety.
František Pavlica vyrůstal v tradičním prostředí a prostřednictvím svých obrazů se s námi dělí o své představy onoho zmizelého slováckého světa. Výtvarná naivita sdělení je potvrzením poctivosti a čestnosti úmyslů tvůrce. A přibližuje jeho tvorbu lidové písni. Ba dalo by se říci, že Pavlicovy obrazy také svého druhu písní jsou, písní vtělenou do obrazů. Je to píseň o lidech, kteří si i v těžkých chvílích dokáží poetizovat realitu, jsou pokorní před všehomírem, ctí rodiče a předky, váží si chleba i plodů, které jim poskytuje země. Dovedou přiznat omyl, ale také zpytovat svědomí a prosit za odpuštění.
Za dveřmi jsou Vánoce, které „obohatí“ náš život další nadílkou reklam a supermarkety k prasknutí nabité zbožím se budou předhánět v nabídce. Nastává čas honičky za dárky, kterými o Štědrém dnu obdarujeme své blízké, abychom ošálili vlastní svědomí: přelepíme cenovkami dárků zneklidňující pocit, že jsme během roku tak málokdy drželi za ruky ty, které máme rádi, že jsme nepomohli těm, v jejichž očích jsme zahlédli prosbu o pomoc, že jsme odvrátili zrak od těch, jimž se děla křivda.
Písničky u muziky odezní a zmizí. Ty Františkovy písně, převtělené do výtvarné podoby a zarámované, mám stále na očích. Lidé na nich zobrazení kráčejí pěšinkami, kterými chodili jejich předkové. Ty pěšinky už dávno nejsou pod přelivem asfaltu a betonu vidět. Ale nezanikly, jen čekají, až docela zabloudíme a nebudeme vědět kudy kam, aby nám ukázaly cestu.
Šťastné Vánoce!
Jiří Jilík