Netradiční Velikonoce
Sedíme s manželkou u odpolední kávy pod pergolou na zahradě a naproti pod opěrnou zdí se díváme do probouzející se zeleně, v níž se vyjímá vrbový stromek či keř. A právě ten mě v tuto chvíli připomněl, že se blíží Velikonoce. V těch vidím především křesťanský podtext, nicméně ta jarní zeleň vyznívá rovněž svátečně. Vrbové proutí mě ale připomnělo časy dřívější, pracovní. Koncem pašijového týdne se totiž vždycky, už takřka před odchodem z práce, v tehdejší mé pracovně objevil Laďa Koželuha a s úsměvem od ucha k uchu nesl v ruce svazek vrbového proutí. „Rudo, tady to máš, za dvě hodiny odcházím, stihneš to?“ pravil tento krystalicky čistý novinář. S náznakem hrané překvapenosti jsem odvětil. „To jsi to nemohl přinést už včera?“ Aniž bych čekal na zdůvodnění, hned jsem ale utrousil. „Stačí ti tři, nebo pět kusů?“ Laďa dlouho nepřemýšlel, v duchu si přepočítal svou mužskou část rodiny a řekl - „raději těch pět.“
Inu, zadání bylo tím upřesněné a protože už v raném dětství mě pletení velikonočního nářadí naučil můj otec, po asi hodině rutinního prstokmitání leželo pět tatarů na stole. Když se Laďa objevil znovu ve dveřích, oči mu zazářily jako malému klukovi a to byla moje kýžená odměna. „Jestli nemáš, přijeď si na pruty, je jich tam dost,“ volal na mne už utíkajíc dolů po schodech. A taky jsem v podvečer přijel, byla to jistota, nemusel jsem hledat vrbičí v okolí a mohl jsem v pletení pokračovat doma.
Dnes je to už jinak, vzpomínanou vrbu jsem si mezitím nasadil přímo za domem a přestože se mi ji žena snaží vždy na podzim ořezat, aby nebyla příliš dominantní, proutí na dalších pět kousků tatarů pro moji potřebu tam vždycky najdu. Mám sice jenom jednoho syna, ale manželka s nestrojenou nelibostí už ví, že pondělní „mrskačka“ je dnem tabu, po ranním splnění svých velikonočních „povinností“ zmizím z domu a odjedu do svého nedalekého rodiště, kde na mně už čekají moji tři kamarádi z dětství a už z ruky mě rvou „svůj“ tatar. Tak je tomu už mnoho desítek let. Kdysi jsem je obvolával, jestli se dostaví, Jirka mě to ale kdysi odnaučil kontra otázkou. „Dostal jsi snad moje parte?“ Od té doby už nevolám, přijedu, navštívíme osazenstvo našich rodných domků, to ženské aspoň trochu „omladíme“ tatarem, posedíme, kdo může tak „zaklopí“ štamprli slivovice, zavzpomínáme a asi po dvou hodinách klábosení se opět rozjíždíme ke svým polovičkám.
Tak to byly moje doposud tradiční Velikonoce, o těch letošních se to určitě říct nedá. Volat nikomu nebudu, žádné parte jsem na štěstí nedostal, ale přesto vím, že budu doma, jak si to Marie vždycky přála. Tím bude letos určitě o poznání šťastnější. Ale to je vlastně výhra pro nás oba, ten kousek domácího štěstíčka z mnou nenarušených velikonočních svátků. To bude letos převažující protiváhou k tomu neblahému dění, které nás tam venku „na svobodě“ obklopuje.
Žijeme v Evropě s převažující křesťanskou kulturou a z ní také vyvěrá slovo Naděje, která by měla být pro všechny vodítkem do budoucnosti.
Rudolf Maňas